Portugalsko

Vážení a milí,

ano, i letos jsem dovolenkovala a shodou okolností jsem navštívila druhý ze států ležících na Pyrenejském poloostrově. Bohužel oproti gastronomickým hodům v sousedním Španělsku se žádné zázraky nekonaly. Portugalci sice budou tvrdit, že nejsou v ničem horší než Španělé, ale co se jídla týče, moc bych nesouhlasila.

Na druhou stranu, jako studentka jsem samozřejmě nenavštěvovala žádné hóch a nóbl podniky - ale to před dvěma lety ve Španělsku nebylo jinak.

Tak čím začneme? Snad nejlepší věc v Portugalsku je káva. Na naše poměry velmi levná, silná, všude dostupná. Presso se dá běžně pořídit za 0,60 €, má oblíbená specialitka galão, tedy espresso naředěné horkým mlékem, pod euro nebo mírně nad.

Ke kafíčku to chce samozřejmě i nějakou sladkost. Oblíbená je pastel de nata - košíček z listového těsta plněný pudinkem a lehce zapečený.

Co se mi líbilo, byla všudypřítomná nabídka ryb. I v menším supráči byl celý pult rybek válejících se v ledové tříšti (a z nich patřičný zápach). Ovšem na rybí trh už tak báječný pohled nebyl. Možná jsem jen moc úzkostlivá, ale rybičky ve 35°C oblezlé muchami ve mně chutě nevyvolávají...

Naproti tomu v centru Lisabonu byly zcela běžně vystaveny suroviny - i živé!, ze kterých vám uvaří. Humříků se svázanými klepýtky mi bylo až líto.

Největší portugalská specialita je bacalhau - sušená treska. Až zrůdně obrovské kusy sušeného, nasoleného rybího masa nechyběly v žádném marketu. Naštěstí jsem ji i ochutnala - a musím říst, že byla vynikající! Tím se dostáváme k následujícímu...

Tip na jídlo v Lisabonu

Pokud budete v Lisabonu, s velkým hladem a omezenými financemi, doporučuju jedno ne zcela tradiční, ale pro mě skvělé místo k nasycení. Nachází se na nádraží Cais do Sodré, v bezproblémově dochozí vzdálenosti z Terreiro do Paço, a je to jídelní pobočka řetězce supermarketů Pingo Doce. Od 12 do 15 hodin nabízejí polední menu a od 19 do 21 (? možná i 22) hodin večerní menu - oboje za 5 €, zahrnuje polévku (nebo dezert) + hlavní chod + nápoj. My jsme zde byly na večeři a já si dala právě bacalhau - tresku zapečenou s brambory, vajíčkem, cibulí, olivami... Bylo to opravdu VÝBORNÉ, navíc velká porce. Kamarádka si dala pečené kuře s brambory a dostala dvě pečené nohy. Jako dezert jsme měly mléčnou rýži a byla tak lahodná, že lepší jsem v životě nejedla.

Jen pozor - v jídelně se ochomýtá bezďa, vyjídající zbytky, kterému jsme musely tvrdě naznačit, že to, že jsme dojedly, neznamená, že nám bude šátrat do talíře. No jo, na tři mladé holky si troufá - být s náma ramenatý svalovec, asi by se choval jinak. :-(

Další meníčko jsme měli na zastávce v Aveiru - a polévka s pečivem, hlavní chod, dezert, káva a ještě nealko nápoj dohromady za 5 € převáží i fakt, že má treska byla takřka nesnesitelně přesolená. Že Olušenka považuje zelené fazolky za asi jedinou nepoživatelnou zeleninu jim za vinu klást nemohu. Naproti tomu luštěninová polévka byla zcela bez chybičky. Možná až na ten pocintaný talíř, ale kdo poznal hlad, ten na podobné nedůležitosti nehledí:-)

Další hlad jsme zažily při procházce ve Vila Nova de Gaia (městečko na opačném břehu řeky Douro, než leží Porto), dala jsem si zeleninovou polévku, které k dokonalosti naopak chyběla jen špetka soli, a jakési zapečené bagetky, u kterých se projevila nesmyslná portugalská touha cpát za každou cenu do všeho párek.

Jedno z rozhodně lepších jídel bylo hovězí, dušené s olivami, pokryté nakládanou zeleninou - tuto krmi jsem pojídala v hluboké noci v Coimbře. Což snad omlouvá, že si nepamatuji portugalský název.

A nakonec jsem si nechala supr čupr portugalskou speciatku, zvanou francesinha. Jakkoli vznosně tento název zní, je to v podstatě nouzovka co dům dal, nabízena v každém bistru. Pohlreich by u ní vyrostl. No uznejte - kus chleba, plátek stejku, plátek šunky, rozkrojený párek, opět plátek chleba - to celé bohatě zapečené sýrem a zalité neidentifikovatelnou, lehce pikantní rajčatovou omáčkou, připomínající ředěný ostrý kečup.

Nicméně musím uznat, že moje varianta s hovezím masíčkem a vajíčkem nahoře po vypreparování párku chutnala překvapivě dobře. I z té omáčky jsem větší část pojedla.

That's all folks, tádydádydá... Protože naši převážnou stravu - v supermarketu koupená šunka, bagety či houstičky, čerstvý sýr, rajčata, jablka, banány a pro Olušenku samozřejmě zcela typické portugalské gaspacho (píší ho skutečně s "s") si přece každý dovede představit.

Ano, u gaspacha se přece jen zdržím - po návratu z dovolené ve Španělsku jsem lkala, že tato pochoutka u nás není k dostání (a že ji home made neumím dostatečně uspokojivě napodobit). Naštěstí námi nejnavštěvovanější supráč Pingo Doce můj milovaný tetrapak za 1,62 € nabízel! Tak jsem se napila do zásoby:-)

Španělsko! - nejlepší podnik

Abych nedala falešný podnět ke kritice, samozřejmě mám na mysli nejlepší námi navštívený podnik, nikoli nejlepší podnik v celém Španělsku:-)

Příjemná hospůdka Lizzaran leží mírně zastrčená v malé uličce Calle de Gómez de Mora v samém centru Madridu, blízko Plaza Major.

---

V restauraci o kousek vedle jsme byli na paelle a pak nás zaujala cedule "Sangría de sidre - 7 €". A to se vyplatí! Sedli jsme si ke stolku postavenému na ulici a objednali si. Čísník se nám snažil cosi vysvětlit, vzhledem k jeho neznalosti angličtiny a naší neznalosti španělštiny to šlo ztuha (a nebyl to jediný případ:-). Nakonec jsem pochopila, že akční sangría s označením "de sidre" bude asi z cideru :-)) (milá a naprosto neplánovaná náhoda, po návratu jsem si přečetla Cuketkův report o tomto nápoji). I když jsme odkývali, že tu "de sidre" chceme, milý čísník nám donesl nám donesl ve skleničkách s ledem na porovnání klasickou sangríu z červeného vína a ciderovou. Tímto milým a překvapivým gestem si mě získali. Po ochutnávce jsme si potvrdili volbu.

Ciderová sangría je světle žlutá, s plátky citrónu a pomeranče a v madridském klimatu napěchovaná nezbytným ledem. V její chuti jsem zřetelně cítila sladký medovinový podtón, velmi jemné kyselinky a perlení. Rozhodně mnohem víc osvěží než červenovinná klasika - je to spíš taková limonádka (obsah alkoholu si netroufám odhadnout, ale vzhledem k % v cideru to bude opravdu minimum).

Protože jsem měla ještě hlad a podnik je označován jak tapas bar, optali jsme se na ně a prý že si můžeme vybrat vevnitř. Ó jé! To bylo něco pro mě. Na barovém pultu seřazeny chladící boxy s plexisklovými kryty plné těch nejlepších dobrot. Na boxech navíc ještě talířky s teplými tapas přímo z kuchyně. Všechny za jednotnou velmi příjemnou cenu 1,5 €!

A teď se kaji, protože jsem to nenafotila... ne, nemám ani jedinou "tapas fotku". Poprvé jsem na to nějak nemyslela a podruhé zapomněla foťák na pokoji. Bude tedy muset stačit slovní popis a jen doufám, že i ten vás naláká k návštěvě podniku, kdybyste se čirou náhodou už v Madridu vyskytovali.

Zdejší tapas jsou plátky bagetky s různou oblohou, která je k pečivu připíchnuta silným párátkem. Neslouží ani tak k uchycení dobrot jako k počítání vámi zkonzumovaných kousků - necháte je na talíři a nakonec se podle nich naúčtuje celková projezená suma.

Moje první ochutnávka se skládala z pečené oloupané zelené papriky naplněné krabí pomazánkou. Tím myslím opravdu menší celou papriku, né nějaký trapný ukrojený plátek:-)

Při další návštěve v předvečer odletu už byla cedule "sangría de sidre" přepsaná na 9 €, ale i to byla slušná cena. Tentokrát jsme se šli vyloženě navečeřet.

Nejdříve jsme si objednali klasické jídlo - naše vepřové ve smetanové omáčce bylo úžasně jemné, co mě ale docela mrzí, že skoro ke všem jídlům na objednávku jsou přílohou jen hranolky a chléb (nejen v této hospodě - ne že bych hranolky nejedla, jen mi to přijde jako degradace jinak dobrého jídla...). Pak jsme ochutnali jsme tapas s teplou kroketou (zřejmě čerstvě usmažená), se zeleným chřestem zabaleným v šunce, s úhořem a s kozím sýrem, na kterém byla červená sladká marmeláda (druh jsem nevyluštila) a vlašský ořech. Všechny byly naprosto skvělé, čerstvé, chutné... A výběr byl opravdu obrovský (odhadem 20 druhů a to ještě z kuchyně putovaly nové várky).

Můj verdikt tedy je, že pokud chcete ochutnat vynikající tapas za dobrou cenu v příjemném prostředí s milou obsluhou (ani to není ve Španělsku norma), Lizzaran je pro tento účel jako dělaný. Už jen kvůli těm tapas bych si hned do Madridu zalítla znovu:-)

Španělsko! - fotoreport

Naše dovolená trvala dva týdny, projeli jsme Španělsko od Madridu k Gibraltaru a zpět a pojedli dobře i hůře...  Na obědy jsme nechodili každý den, protože v supermarketech je nabídka tolika dobrot, až mi oči přecházely! Živi jsme tedy byli převážně bagetami (většinou do 0,50 €), sýry (ovčí a kozí za 10 € kilo, často vyráběný ze směsi kravského, ovčího a kozího mléka - ve složení vaca, ovejuna y cabra), jamónem (nejvíc mi chutnal balený curado za 1 € asi 80 gramů), vynikajícícm gazpachem v tetrapaku (kolem 3 € za litr), olivami, paštikami, chorizem... Z cen jste asi pochopili, že i pro průměrně vydělávající středoevropana nejsou závratné, nakupujete-li rozumně v supermarketech, zvláště ve srovnání s kvalitou a původností potravin.

---

Co se týče jídel v restauracích, je to samozřejmě nákladnější, ale s tím člověk na dovolené už tak nějak počítá. Nejvýhodněji se jeví "menu del día", v ceně okolo 10 € (dá se ale najít i za 8 €), které zahrnuje dva teplé chody, dezert a pití. Není to sice bůhvíjaký luxus, ale jídlo je vždy chutné a věřte, že dojíst všechny chody vám dá pořádnou práci.

K fotoreportu chci podotknout, že není nafoceno úplně vše, co jsme jedli (někdy jsem zapomněla foťák, někdy jsem ho zapomněla ve žravém opojení vytáhnout) a pokud jsem něco náhodou vyfotila, kvalitou bych se radši nechlubila (omlouvají to trochu bojové podmínky, kdy už všichni šilhali hlady a o nějakém focení nechtěli ani slyšet).

MADRID

První den jsme povečeřeli v Bodeguilla Los Rotos, Calle de las Huertas.

Gazpacho hebké, jemné, servírované zvlášť s nadrobno nakrájenou zeleninou.

Dále jsme ochutnali tortilly, což je ve španělském podání omeleta z brambor. Ačkoli nevypadají moc vábně, chuťově byly všechny skvělé - houbičky chutnaly hrozně zvláštně a vůbec si netroufám odhadnout odrůdu... ééé, druh:-), sýr udělal hezky blemcavou omáčku (v dobrém slova smyslu) a úhoř byl krásně jemný. Shora tedy houbová, sýrová a s úhořem.

V Calle de Barcelona jsme ochutnali tapas, které v jejich podání byly velkým plátkem opečeného bílého chleba s různou oblohou, cena od 2 (bílý sýr) do 4,5 € (to je ta s biftečkem). Názvy (poměrně složité) si už bohužel nepamatuju, ale vím, že biftečkovou jsem měla já a že bagetka byla pomazaná čímsi rajčatovým a moc dobrým

a že měkký sýr na M.-ově bagetce byl nádherně jemný...

A protože jsem měla svátek, vydupala jsem si croquetas neboli krokety (jak překvapivé). Přes vyšší cenu (ve finále snad 9 €, ale to jsme zjistili až při placení...) jsem nelitovala. Náplň jsem identifikovala jako směs mletého rybího masa, sýra a snad bramborové kaše...? Bylo to moc dobré a velmi syté.

Když už jsme u toho, dostat z číšníků jídelní lístek se ještě dá (ale je to "la carte", "menu" je pro ně denní obědová nabídku - "menu del día"), ale nápojový lístek, to snad v některých restauracích ani neexistuje. Tak jsme třeba vypili džbánek sangrie za 14 €...

Dále jsme v jedné restauraci (El Madroňo, Calle de Latoneros) ochutnali paellu, což je sice věc dobrá, ale závislost jsem si na ní nevytvořila (narozdíl od tetrapakového gazpacha, muhehe). Rýže plavala v úžasném sosíku vypečeného z masa a zeleniny, dochucení akorát, jen s těma mořskýma plodama se moc nepředali.

Kdo neměl rád mořské potvory, objednal si kuřecí...

Dojem poněkud zhatilo, že v milé hospůdce na romantickém toledském náměstí jsme dostali paellu stejné chuti i vzhledu. Potvrdilo to naši domněnku, že je připravovaná z polotovaru, což mě osobně poněkud zklamalo (Pohlreich by viděl, že nejen čeští restauratéři holdují tomuto nešvaru). Na druhou stranu jsme si pochutnali a pachuť glutamanu mi na jazyku neulpěla (a jsem na to poměrně citlivá), takže to byl zřejmě jeden z kvalitnějších prefabrikátů :-D

Další "putyka", kterou jsme v Madridu oblažovali naší přítomností, se mi zamlouvala natolik, že jí věnuji samostatný článek.

GRANADA

Granadská Alhambra a hlavně její zahrady byly snad to nejkrásnější, co jsem za celý pobyt viděla (a viděla jsem toho hodně a sama se divím, že to můžu takhle jednoduše říct). Snad to bylo tou pohádkovou arabskou atmosférou paláce a snad celkovým geniem loci, který byl podporován již zmíněnou mimořádností zahrad... ach. Opravdu jsem si připadala jak v jiném světě (a nenarušovaly to ani davy turistů).

Po takovém výkonu nezbylo než zajít na dobrý obídek.

Tortilla espaňola by mi vystačila na dostatečné zasycení, takže jsem se slušně napráskla už na začátku. Chuťově byla trochu mdlá - opravdu jen brambory a vejce, ale zase ji parádně doplňovaly výrazné houby.

Zato sopa del marisco stála za to - v širokém slova smyslu:-) Náramně mě zajímalo, jak taková španělská bouillabaise vypadá a chutná. Když ji číšník donesl, kulili jsme oči, protože se tvářila naprosto kouzelně!

Tentokrát se nešetřilo ani krevetami, ani mušlemi... Byla výborná! Bohužel, noční následky už tak kouzelné nebyly. Naštěstí to spravilo pár tabletek Imodia, ale chuť na mořské plody mě přešla na zbytek dovolené.

Pollo aj ajillo jsem si představovala jako s nějakou dobrou omáčkou dušené kuře, ale dostala jsem pečené až přepečené. Česnek jsem v něm necítila. Ale lepší jak drátem do oka, že:-)

Dušené maso estofado i kuličky v rajčatové omáčce albondigas nás nepřekvapily, ale jednalo se o kvalitní a chutné jídlo.

Jako dezert jsme si mohli vybrat mléčnou rýži nebo meloun, ale jelikož oboje se dobře dosažitelné i v domovině, nefotila jsem:-))

GIBRALTAR

Moje poprvé ve Velké Británii. Počasí též odpovídalo - zatímco sousední Alicante sálalo jak peklo, gibraltarská skála byla ponořena v mlze a teplota na opičí vyhlídce podporovaná fičákem nepřesahovala 18°C.

A tak jsem v tomhle autentickém britském bistru...

... poprvé pojedla i tradiční fish & chips. Nenechte se ale mýlit, tato proslavená dobrota má původ v Cádizu - kde jsme též byli, ale neochutnali :-)

KEMP

Jediné jídlo, které jsme si s M. uvařili, nepatří pravda ke kulinárním zázrakům, ale v bojových podmínkách kempu u Cádizu (Conil de la Frontera) mě natolik překvapilo výslednou dobrou chutí, že si dovoluju vložit obrázek. Bašta se skládala z kuřecích prsou (dušených ve vlastní šťávě vzhledem k absenci oleje), zalitých kupovanou boloňskou omáčkou s mikroskopickým množstvím masa, vylepšenou zelenými olivami a vše podáváné se sýrovými tortellinami.

MÉRIDA

Poobědvali jsme v hlavním městě kraje Extremadura a proto předkrm migas (bílý chleba osmažený s klobásou a paprikou) i hlavní chod estofado (dušené maso) byly na extremeňský způsob.

Paella del marisco chutnala také výborně, i když rýže byla trošku sušší.

A jako dezert flan neboli pudink - zblajzla jsem jak malinu (už jsem to sladké taky potřebovala:-).

ZASE MADRID... NAPOSLEDY

Ráno den v odletu jsme si přivstali, protože jsem nemohla dopustit, abych neochutnala typickou španělskou snídani churros con chocolat. Hned vedle našeho hotýlku na náměstí Plaza de Jacinto Benavente byl specializovaný podnik - Maestro Churrero. Snídanička vyšla asi na 5 €, ale stála za to. Churros samy o sobě žádnou chuť nemají, ale namočené do čokolády jsou akorát. Čokoláda mi chutnala moc, hustá, sladká, ale ne přeslazená, konzistenčně spíš připomínala pudink než typ rozpuštěné čokolády, jakou mají např. v Minachu. Mňamky, dala bych si hned zas...

A tímto končím vyčerpávající report, čtyři večery sepisovaný :-)) Snad si někdo ze čtenářů vezme inspiraci na příjemnou dovolenou.

Pivnice U devatero řemesel

Když si chcete v Mikulově zajít na dobré pivo v příjemném civilizovaném prostředí a zdlábnout k tomu něco dobrého, mám ideální tip. V podstatě už do jiné nálevny ani nechodím :-) strategická poloha naproti gymplu, kousek pod náměstím, těsně nad odjezdištěm autobusů a cirka deset minut pěšky od nádraží. V léte bezvadná zahrádka do dvora, v zimě uzavřená veranda se sálajícími litinovými kamny. Vnitřní prostor hospůdky je totiž poměrně skromný. Ale zase když budete mít štěstí, narazíte na nádhernou šedou mazlivou dogu, která si vedle vás ráda sedne na lavici:-)

Žízeň se zahání dvoubarevnou specialitou zvanou Duo - skládá se z plzně a černého kozla tak šikovně načepovaného, že vytvoří 2 vrstvy. Půllitr za tuším 27 Kč (no přes třicet to určitě není:-)).

A abych se vrátila k dlabanci, na stole leží menu vedle sídlící pizzerie, která kromě pizzy a několika málo těstovin nabízí taky saláty a tousty. Toto propojení podniků je naprosto ideální. A věřtě, že pizza k pivečku je ideální kombinace :-)

Minule jsem si s kamarádkou dala napůl pizzu se slaninou, nivou a česnekem (115 Kč). Těsto je vynikající - krásně křupavé a přitom ne suché, slanina tak akorát vypečená a česnek příjemně zaštiplá na jazyku. Další oblíbenou volbou bývá vegetariana (kukuřice, rajčata, olivy...) nebo stará dobrá americana se šunkou a kukuřicí. Trošku větší kalorickou nálož pak představuje pizza se čtyřmi druhy sýra, která je sice tak trochu po česku s hermelínem a nivou, nicméně chuťově dokonalá! Všechny pizzy navíc připravují i v menší velikosti.

Přidávám i internetový odkaz, bohužel na nich není k dispozici i jídelní lístek.

(Omlouvám se za nekvalitní mobilové foto:-))

Brasserie Avion

Vyhlášený prvorepublikový hotel bohužel nyní působí zvenčí poněkud omšele. Název zůstal. Avion. Architekt Bohuslav Fuchs.

Nachází se v Brně na ulici Česká.

Dole se nachází italská restaurace - Brasserie, kde jsme se dneska s kamarádkou, utahané z plavání, rozhodly navečeřet.

Prostředí je relativně příjemné, když pominete nešvar českých restaurací - ne právě nejtišeji puštěné rádio a místní specialitku - fotografie Karla Gotta, missek a bůhvíjakých ještě zrůd (ehm) na stěnách.

Číšník, postarší pán, mi připadal poněkud zmaten. K pití jsem si poručila malý Granát (přesně takhle byl uveden v jídelníčku) a on se zeptal, jestli "to je to černé". Ve finále to bylo docela jedno, protože mi ho stejně vůbec nedonesl.

K jídlu jsme chtěly sýrovou pizzu napůl. Prý účtují při rozpůlené pizze za každou půlku devadesát korun - no budiž, vyšlo to zhruba stejně tak jako tak.

Couvert (15 Kč, ke všem hlavním jídlům automaticky účtovaný) se skládal z pár plátků docela dobré bagetky a ochuceného česnekového másla. Za to máslo bych ruku do ohně nedala - cítila jsem v něm mírnou pachuť margarínu, přebitou kořením.

Pizza vypadala docela dobře, nevadí mi širší okraj vypečeného těsta, ale sýr (respektive sýry) byly jakési vodnaté, kromě pár míst s jiným, aromatičtějším druhem (nešlo lépe rozpoznat) ne příliš dobré chuti. Zato použitý protlak byl opravdu rajčatový, z kousky, ten musím pochválit.

Jinak jsme se shodly, že (kór za ty peníze) mohla být pizza mnohem lepší a že u nás v Mikulově dělají určitě mnohem lepší (o tom taky někdy povykládám).

Takže jsem zase nadlouho z restaurací vyléčená a z Brasserie v Avionu obzvlášť...

Vkládám i odkaz na stránky, ale nemají je zrovna moc aktualizované...