Éčka

Vážení a milí.

Ano, vím, že je důležité sledovat, co jíme. Že prefabrikáty, které se vydávají za potraviny, jsou to nejhorší, co do sebe můžeme cpát. Že přirozené a přírodní jídlo je nejzdravější.

ALE. Kult éček mi připadá poněkud přehnaný. Protože všechno co je od E není automaticky zlé.

---

Troufám si tvrdit, že vzhledem k oboru, který studuji, a zvýšenému zájmu o potraviny jsem v tomto oboru trošičku erudovanější než běžný občan. Navíc se já i mí spolužáci občas setkáváme s přístupem některých odborníků z rychlíku, kteří jsou schopni (samozřejmě s nejlepšími úmysly:-/) důvěřivým posluchačům tvrdit úplné bludy.

Blud, který mi aktuálně hnul žlučí: ÉČKA JSOU ŠPATNÁ!

Abych tady nemluvila, tedy pardon, nepsala jen tak, na stránkách http://www.emulgatory.cz/ (mimochodem docela pěkně zpracované) jsem si našla nějaké ty paragrafy, abych se o svá tvrzení mohla právně opřít:-)

Takže mohu citovat z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1333/2008 o potravinářských přídatných látkách:

"Potravinářské přídatné látky jsou látky, které se běžně nekonzumují přímo jakožto potraviny, ale záměrně se přidávají do potravin pro technologické účely popsané v tomto nařízení, jako je konzervace potravin. (...) Látky by se však neměly považovat za potravinářské přídatné látky, pokud se používají za účelem dodání vůně nebo chuti nebo z výživových důvodů, jako jsou náhražky soli, vitamíny a minerály. (...) Avšak přípravky získané z potravin a dalších materiálů z přírodních zdrojů, jež mají mít technologický účinek v konečné potravině a jež se získávají selektivním oddělením složek (např. pigmentů) vzhledem k výživovým nebo aromatickým složkám, by měly být považovány za přídatné látky ve smyslu tohoto nařízení."

Co z toho plyne? Látky, označené značkou E-tři čísla, rozhodně nelze šmahem označit za chemikálie a jedy. Jsou to látky, využívané při technologickém postupu - a jako takové mohou být velmi různorodé.

Příklady z praxe:

E300

Jinak zvané kyselina askorbová. Jinak zvané vitamin C. Už? Stejně jako má céčko antioxidační vlastnosti v našem organismu, zabraňuje i oxidaci potravin. Pamatuji, když jsem ještě kdysi byla na gymplu, proběhla zemí varovná zpráva, že potraviny s obsahem E300 jsou jedovaté a měli bychom se jim vyhýbat. No hoax jak Brno.

Do stejné kategorie bychom mohli zařadit i E306-309 (obsahují různé formy tokoferolu - vitamínu E) nebo E160a (karoteny - jsou to "metaboličtí předchůdci" vitaminu A - kdo z vás v létě polyká tabletky beta-karotenu pro lepší opálení?:-).

E330

Svého času stejný hoax jako s třístovkou - a kyselinu citronovou určitě běžně používáte při vaření (nebo třeba na čištění varné konvice:-).

E322

Fosfatidylcholin. Lecithin. Už? Lecithin je doporučován jako doplněk stravy třerba při zvýšené hladině cholesterolu, kterou při pravidelném užívání dovede snížit (pomiňme, že byste ho museli jíst takřka na kila).

E640

Pod tímto hrozivým označením se skrývá glycin, což je jedna z proteinogenních aminokyselin - tedy základní kámen všech bílkovin v těle (což jsou svaly, ale třeba i enzymy).

Vidíte tedy, že jako éčka mohou být i přísady nejen neškodné, ale i zdraví prospěšné. Proto doporučuju předtím, než nějaký výrobek obsahující éčka odložíte, se raději ujistit, o jaký typ se jedná. Vřele doporučuju tuto část stránek emulgátory.cz, ze které jsem čerpala i já.

Nevařím, nejím, nebloguju...

Pouze poslední tvrzení je pravdivé. Ba naopak - jím ostošest, vařím - no, ne tolik, co jím:-)) Ale na blog mi nějak čas nezbývá. A protože se zkouškové blíží tak rychle, až se mi svírá... řekněme srdce, v nejbližší době to asi nebude o moc lepší.

---

Nicméně, abych aspoň vypíchla pár dobrůtek, které jsem s nadšením sbodla nejen já, ale i mé početné a hladové příbuzentsvo. 

Nejdřív hovězí na pivě dušené. Inspirace u Cuketky. Pšeničné nebylo, nahradilo ho též výborné 24° černé náchodské. Podáváno s vařenýma brambůrkama rodinným stěhovacím pomocníkům. (Já: "Tady máte žufánek, ať si naberete tu omáčku." K. (nesměle): "No a můžeme aj to maso...?")

Uzené pečené v křenové zálivce; houbová omáčka s hrnečkovými knedlíky - vše podle Šárčiny kuchařky. Můj milý (ač byl nucen s přípravou vypomáhat) pochrochtával, že bych mu tak dobře měla vařit častěji.

Premiéra taženého štrůdlu podle mojí babičky. No - dalo se, ačkoliv s ním neumím tak zdatně točit (jestli jste někdy viděli mistra pizzaře, jak točí na rukou pizzu - tak moje šikovná babička točí těsto na štrůdl). Až to vymakám (na druhý pokus, hehe), poskytnu obrázkový návod. Zatím pouze foto mého neumělého prvovýtvoru:

A ke zbytku boloňské omáčky jsem poprvé "riskla" polentu. Ono s těma těstovinama je to taky na pytel, když se jí furt dokola (a co si budeme povídat, i když klasické studentské jídlo špagety se sýrem a kečupem povyšuju kupovaným pestem a parmazánem, je to stále jen znc - znouzecnost). Vzhledem k "úžasné fotogeničnosti" též s obrazovou dokumentací:

To zelenisko nahoře je pěkně prosím dobromysl z babiččiné zahrádky. To, co není vidět, je parmiggiano regiano:-) 

Jo a taky jsem poprvé dělala qiuche, vzhledem k nehorázným cenám másla (né jakožemásla vyrobeného čerta ďábla v EU) s těstem ze sádla, což, pokud se na výsledku projevilo, tak jen pozitivně. Kromě menšího intermezza, způsobeného postrachem mého nového bytu - kocourkem Zikmundkem, který kromě toho, že s oblibou v nestřežených okamžicích vytahuje šunku z nákupní tašky a žere uzené z talíře, rád též shazuje formu s koláčem z kuchyňského stolu na zem... se zadařilo. 

PS: recept na pečeného kocoura příště:-))

Kterak jsme letos houbařili

Situace: čím dál chladnější podvečer v horách. Šeří se. Po hodině bezcílného bloumání lesem jsou v plátěnce dvě holubinky a nějaký masák. Jinak houby sice rostou, ale jen ty nejedlé. Sklesle se ploužíme lesní cestou na chatu a jen ze zvyku občas hodíme očko do břehu, ve kterém se už ovšem nedá v sílící tmě nic rozpoznat. K. náhle skočí do břehu, chvilku cosi šmrdolí a vítězoslavně se zvedá s pravákem v ruce. Nechápavě kulíme oči. "Jak tam můžeš něco vidět?" ptáme se, jakoby by spáchal bůhvíjaký hřích. Odpověď se nedovíme, ale k praváku obdobným způsobem ještě přibývá pár bratříčků. S ukřivděným pocitem, že nebýt těch dioptrií, byly bychom něco snad také našly, s mamkou rozebíráme nespravedlnosti světa.

---

S oblibou prohlašuji, že rozumnou houbu najdu pouze v případě, když v lese zakopnu a hubou dopadnu přímo do ní, ale letos by snad hříbky musel najít i slepý. Rostly jak blbé - stačilo projít poměrně frekventovanou lesní asfaltovou silnici a trochu nakukovat bokem do lesa a košík se hned začínal plnit a ne ledasčím, ale nefalšovanými PRAVÁKY. Nemusím asi příliš vysvětlovat, co jsme celý týden dovolené převážně jedli - např:

Jediný, koho naše šílenství nechávalo v klidu, byl tradičně náš pes. Užíval si hopkání po lese a vrcholně nás dovedl vytočit ve chvíli, kdy jsme podřepli k obzvláště vyvedeným exemplářům a on, celý rozradostněný, že smečka odpočívá, přikolíbal se mezi nás hňápaje po houbách, divže si na ně nelehl. Můj dávný nápad, že když se nám psisko nezadařilo vycvičit pro hledání hub doposavad (a s tím starým psem to známe), bylo by vhodnější pro tyto účely dle vzoru Francouzů raději pořídit čuníka, se opět setkal s nepochopením ve strachu, že pro pár hříbků bychom po zbytek roku žili jako rodinka v povídce Jak jsme chovali užitečné zvíře od Šimka a Grossmana.

Ale letos houby skákaly do košíku takřka samy. Ovšem až na poslední den, kdy už nerostla ani prašivka. No však co - pojedli jsme jich dost, pár i nasušili a dva mizerné balíčky čekají v mražáku - buď pod maso, nebo na guláš. A toto se nám pěkně prosím zadařilo až sedmý rok, co do Jeseníků jezdíme - stále na stejné místo...

A teď malá houbová přehlídka - jedlých i "jen" pohledných:

O co větší nezájem náš pes projevuje o praváky...

... o to více zbystří zjistíce, že si ho někdo fotí - to je potřeba zaujmout důstojnou pózu:-))

Jak jsme si hráli na Američany

Diskuze na Bistru Florentyna mě přivedla na myšlenku, že něco takového by nebylo špatné zkusit zrealizovat. A vzhledem k tomu, že mě čekala návštěva dvou rozežraných chlapů (můj drahý M. a můj taktéž drahý bratr J.), kteří jsou ještě k tomu, co se jídla týče, docela vybíraví, ale zároveň jsou nadšeni z každé špatnosti :-), nebyl důvod, proč akci ála USA nespáchat zrovna o tom krásném víkendu, kdy probíhala za mrazivých větrů vanoucích snad až ze Sibiře Brněnská muzejní noc.

Začala jsem tím, že jsem v pátek upekla housky. Recept jsem převzala odtud, čímž děkuji Blongie007 za perfektně použitelný návod s těžce jedlým výsledkem. Ještě jsem si ho ale malinko upravila, takže výčet použitých surovin byl následující:

• 1/4 l vlažného mléka
• lžička cukru
• lžička soli (a příště bych dala o něco víc)
• asi tři lžíce slunečnicového oleje
• 2 vejce
• 250 g hladké mouky
• 250 g pšeničné celozrnné mouky (moje oblíbená z Předměřic)
• 3/4 balíčku kvasnic - tedy něco přes 30 g

Z mléka, cukru, droždí a trošky mouky jsem udělala kvásek, který vyběhl jedna radost. Přidala jsem vše ostatní a nechala v klídku kynout. Není na škodu v půlce kynutí ještě jednou propracovat. Poté jsem vytvarovala 8 kulatých bulek (a to byl jediný kámen úrazu - příště je musím důkladně uhňácnout, takhle byly vysoké o malém průměru a pro hamburgery to není úplně ideální). Na plechu jsem je potřela mlékem a posypala sezamem. Pekly se v na 200°C vyhřáté troubě, na jejímž dně stál malý pekáček s vodou. Díky tomu zůstaly krásně vláčné a měkké.

Druhý den jsme se vydali do řeznictví na Antonínské, kde mi vždy čerstvě namelou vybraný kus masa. Nebyla jsem si jistá druhem, tak jsem vzala

• 1/2 kg hovězího předního
• 1/4 kg hovězího zadního.

Příště půjdu klidně jen do čistého předního, které je sice tučnější, ale jak jsem zjistila, výslednému efektu to jen prospěje. Maso jsme nechali semlít pouze jednou (i když některé zdroje hovoří o dvojím či dokonce trojím mletí), doma smíchali dohromady.

Maso se prý nemá moc uplácávat, má zůstat nadýchané. No. Asi jsme leví, protože když jsme se toho u první várky drželi, miláčci se nám povážlivě rozpadali. Shrnu-li tedy své zkušenosti do několika bodů:

• vytvarujeme hamburger o něco širší, než je houska, a nebojíme se ho splácnout, aby držel pohromadě
• hamburger děláme spíš nižší, protože při opékání se smrskne a co ztratí na průměru, vyleze do výšky
  
• pečeme na rozpálené teflonové litinové pánvi z jedné strany hezky dohněda
• otočíme, po chvilce zatočíme mlýnkem s pepřem, trochu osolíme a zakryjeme plátkem sýra
• nemačkáme maso obracečkou, protože tím zničíme všechnu šťávu vevnitř.

Takto připravené maso je vynikající, vevnitř narůžovělé a po zakousnutí z něj teče spousta šťávy. A nádherně to voní...

A kam s ním? Rozkrojené housky jsme opekli řeznou stranou na topinkovači a vrstvili dobrůtky: francouzská hořčice, plátky domácích zavařovaných okurkek, opečená slanina, opečené cibulové kroužky, plátky rajčat, MASO s roztaveným plátkem sýra (ementál i gouda chutnaly báječně), listy ledového salátu, tatarka a horní část bulky potřená kečupem.

A pak jsme se zvráceně cpali, oči lezly z důlků, prsty umaštěné, nos popatlaný od tatarky a pusa od kečupu a bylo nám moc krásně a začali jsem rozumět poetice amerického stravování.

Návrat ztracené kuchařky

Dva měsíce blogerské nečinnosti. Dva měsíce zaplněné stěhováním, nástupem do školy, učením, vstáváním na cvika od nemožných sedmi hodin ráno a trajdáním mezi samým jihem Moravy, Brnem a východními Čechami. Dva měsíce, po které se se svými spolubydlícími a našimi rodinami snažíme naše obydlí změnit ze řemeslníky a předchozími nájemci zabordeleného bytu v alespoň obyvatelné, nyní již vypucírované hnízdečko.

Místo dvouplotýnkového vařiče a mikrovlnky mám velikou kuchyň i s elektrickou horkovzdušnou troubou, kterou postupně zaplňuju kuchařskými nezbytnostmi. První ochutnávkou je tiramisu a slibuji, že další dobrůtky na sebe nenechají rozhodně tak dlouho čekat!

televizní kuchařínek

Znáte TV GUSTO? Já už ano. Tak jsem si u babičky proklikávala kabelovou televizi, až jsme narazila na tenhle německý kuchařský kanál.

Byl tam docela mladý chlap ve sportovní mikině a dělal jakési zdravé jídla. První byla polévka minestrone s fazolama, no jalové až haňba, nicméně Pan Kuchař to nazýval ein tolles Eintopf. Svou praktičnost ukázal ve chvíli, kdy polívčičku nabíral žufánkem do talíře, který byla na opačném konci pracovní plochy. Že by si talířek zvedl a přidržel si ho u hrnce ho nenapadlo. Muhehe.

Potom dělal zase cosi fazolové s hovězím masem. Co jsem hleděla, že cibuli sekal úplně nadrobno, ale kousek zvíci dobrých tří centimetrů vyhodil, poněvadž už by se mu to asi těžko krájelo. Takové plýtvání surovinami. Taky mě zaráželo, že vaří v jednom kastrolu, ale hned vedle něj má druhý...? A pak nám ukázal svou fintu fň. První kastrol přikryl poklicí z druhého, který nám tak odhalil již uvařené jídlo... Měl ho tam hold předchystané :-) tak takovýto fígl ještě neumím.

Asi jste poznali, že mě pán zrovna neoslovil, a jako závěrečné rýpnutí podotknu, že petrželku na zdobení toho masového čehosi krájel na tom samém prkýnku a tím samým nožem, které předtím použil na syrové maso. No, koneckonců, já to jíst nebudu.

Zvířátka na BVV

Miluju zvířátka. Teda, takové ty větší. Třeba hmyz moc nemusím (kdyžtak leda zakonzervovaný formaldehydem), ale ty typické domácí, ty zbožňuju. Proto jsem udělala tu věc, že jsem se v neděli 6. dubna vypravila na brněnské výstaviště za zvířátky našeho venkova :-), která zde byla v rámci veletrhů Techagro, Animal Vetex a Silva Regina.

Část skotu byla umístěna před pavilonem H, ostatní zvířátka si pak lebedila přímo v něm. Až mi oči přecházely ze všech těch kraviček, ovčátek, prasátek a koziček...
Jen je mi líto, že jsem propásla doplňkovou akci dětského koutku - Namaluj si kravičku :-D.
Také je škoda, že zde nebyla vystavena třeba i drůbež, ale nejsem si jistá, zdali se to už nevymyká zaměření Animal Vetexu. Nehledě na ptačí chřipku.























V myslivecké části pak kromě všelijakých vycpanin, parohů, zbraní, oblečení a vzorníku skleněných očí (to není legrace) bylo taky pár živých zvířátek.



Ze zbytku expozice mě kromě včelařských stánků už nic moc nezaujalo. Všude samý traktor a tak, to není zrovna věc, kterou bych potřebovala do domácnosti :-)).

A musím se ještě přiznat, že jsem neodolala a odnesla si navíc výborný kozí sýr a taky jehněčí klobásku.
Ovečko, nezlob se na mě...

Jarní pohybování a opozdilost podnikatelů

Jedna z prvních opravdu přenádherných a opravdu jarních letošních nedělí mě a mamku (a samozřejmě naši Terinku) vybičovala k troše toho pohybu na čerstvém vzduchu. Trasa byla jednoduchá - "držme se řeky".

Šly jsme tedy po (a teď jakém? Bereme-li to po směru toku, pak tedy po levém) břehu Dyje od Břeclavi, přešly jsme po Ladenském mostě a skončily u Janohradu. Brachu přes 1,5 hodiny ostré chůze a asi 8 km cesty.

Po cestě jsme viděly černohnědou kozu se třema bílýma kozlátkama (seřazenýma podle velikosti) a stádo koňů... Tedy koňů:
"Jééé, koníci!"
"A kolik a jací pěkní!"
"A tam je kráva!"
"Nedělej si ze mě blázny, to jsou koně."
"Já to vidím, jak to má rohy."
"To jsou uši."
"A taky to má vemeno."
"Ajo... No však to je jasné, že to je kráva!"

Prostě se do stáda koní přimotaly asi tři krávy a nám dvěma krátkozrakým to chvilu docvakávalo :-)).

K Janohradu jsme s jazykem na vestě (tedy pejsek ho spíš už tahal po zemi :-)) došly a s vidinou chlazené kofoly si to zamířily ke stánku... Ale ejhle. Zatímco snad stovka cyklistů sedla na kola a užívala si prvního vhodného a teplého dne k příjemné vyjížďce, prozíraví provozovatelé stánku radši nikam nepospíchali. A tak zůstala jejich v sezóně tolik frekventovaná občerstvovna neproniknutelně zapečetěna a zazámkována. Doufám, že se aspoň chytnou za nos, když si uvědomí, kolik kšeftů jim uteklo.

Nicméně, když jsme posléze viděly, kolik lidí bylo v Lednici (na vybírání poplatků za parkování kupodivu nikdo nezaspal), byly jsme opravdu rády, že jsme si k procházce vybrali minimálně frekventovanou a klidnou trasu.

Velikonoční mainstream

Asi bych si na to sama ani nevzpomněla, ale okrajová poznámka mojí mamky, že bude Zelený čtvrtek a tak si udělá špenát, mě vybičovala k podobnému činu.

Na výběr byly těstovinky zapečené se špenátem nebo špenátová pizza. Přítel se rozhodl pro pizzu, a tak jsme ve vražedný čas 19.45 vešli do jedné brněnské Billy, která zavírala v osm :-)) Koupili jsme patnáct deka slaninky a vrhli se k mrazícím boxům pro předpřipravený korpus a namixované zelené lístky. Ovšem zrada - v místech, kde bysme je očekávali, se bělel prázdný mražák!

A mě napadla otázka - jaktože naše tak silně ateistické obyvatelstvo dodržuje prapodivné zvyky (pomineme-li Vánoce a velikonoční zajochy, kteří na nás vyjuknou hned po andělíčkách ze všech výloh :-)), jako udělat si povinně jeden den v roce zelené jídlo?

Ano, i já jsem nevěřící zelenožroutské stádo...

Náhodou odposlechnutý rozhovor dvou paní v šalině druhý den ráno mě přesvědčil, že jsem nebyla jediná, kdo špenátek už nesehnal... Naštěstí to nedopadlo tak tragicky jak to bývalo u mého dětského idolu :-)


Pizza nakonec byla. Zmražený korpus pomazaný zbytkem česnekové pomazánky, plátky rajčat, trocha kečupu, slaninka. Na jedné pizze pak byla mozzarela, na druhé skrojek pepřového hermelínu. VYNIKAJÍCÍ.