Situace: čím dál chladnější podvečer v horách. Šeří se. Po hodině bezcílného bloumání lesem jsou v plátěnce dvě holubinky a nějaký masák. Jinak houby sice rostou, ale jen ty nejedlé. Sklesle se ploužíme lesní cestou na chatu a jen ze zvyku občas hodíme očko do břehu, ve kterém se už ovšem nedá v sílící tmě nic rozpoznat. K. náhle skočí do břehu, chvilku cosi šmrdolí a vítězoslavně se zvedá s pravákem v ruce. Nechápavě kulíme oči. "Jak tam můžeš něco vidět?" ptáme se, jakoby by spáchal bůhvíjaký hřích. Odpověď se nedovíme, ale k praváku obdobným způsobem ještě přibývá pár bratříčků. S ukřivděným pocitem, že nebýt těch dioptrií, byly bychom něco snad také našly, s mamkou rozebíráme nespravedlnosti světa.
S oblibou prohlašuji, že rozumnou houbu najdu pouze v případě, když v lese zakopnu a hubou dopadnu přímo do ní, ale letos by snad hříbky musel najít i slepý. Rostly jak blbé - stačilo projít poměrně frekventovanou lesní asfaltovou silnici a trochu nakukovat bokem do lesa a košík se hned začínal plnit a ne ledasčím, ale nefalšovanými PRAVÁKY. Nemusím asi příliš vysvětlovat, co jsme celý týden dovolené převážně jedli - např:
Jediný, koho naše šílenství nechávalo v klidu, byl tradičně náš pes. Užíval si hopkání po lese a vrcholně nás dovedl vytočit ve chvíli, kdy jsme podřepli k obzvláště vyvedeným exemplářům a on, celý rozradostněný, že smečka odpočívá, přikolíbal se mezi nás hňápaje po houbách, divže si na ně nelehl. Můj dávný nápad, že když se nám psisko nezadařilo vycvičit pro hledání hub doposavad (a s tím starým psem to známe), bylo by vhodnější pro tyto účely dle vzoru Francouzů raději pořídit čuníka, se opět setkal s nepochopením ve strachu, že pro pár hříbků bychom po zbytek roku žili jako rodinka v povídce Jak jsme chovali užitečné zvíře od Šimka a Grossmana.
Ale letos houby skákaly do košíku takřka samy. Ovšem až na poslední den, kdy už nerostla ani prašivka. No však co - pojedli jsme jich dost, pár i nasušili a dva mizerné balíčky čekají v mražáku - buď pod maso, nebo na guláš. A toto se nám pěkně prosím zadařilo až sedmý rok, co do Jeseníků jezdíme - stále na stejné místo...
A teď malá houbová přehlídka - jedlých i "jen" pohledných:
O co větší nezájem náš pes projevuje o praváky...
... o to více zbystří zjistíce, že si ho někdo fotí - to je potřeba zaujmout důstojnou pózu:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat