Risotto s houbami

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, nakolik je originální italské rizoto odlišné od toho českého (o blafu ze školní jídelny ani nemluvě), mi pořád vrtalo hlavou, jak to asi chutná? Teď už můžu říct, že dobře. I přesto, že recept jsem si opět malinko přizpůsobila.

Pro dvě osoby si nachystejte zhruba:

• 300 gramů kulatozrnné rýže (pro majetnější: můžete si sehnat i speciální odrůdy rýže na risotto)
• velikou cibuli
• větší kus másla
• hrst sušených hub
• sůl
• dvě deci dobrého bílého vína (opět dědečkova müllerka)
• 3/4 litru masového vývaru (drze jsem použila masox)
• dobrý tvrdý aromatický sýr (např. parmezán)

Začněme tím, že houby zalijeme v misce vroucí vodou a necháme asi půl hodinky odpočívat. Mezitím si můžeme oloupat a nadrobno nakrájet cibuli, rozehřát máslo a osmažit ji na něm dozlatova. Houby vymačkáme, rozkrájíme na menší (ale ne pidi) kousky a přidáme k cibulce. Osolíme. Másla by mělo být tolik, aby to v něm skoro plavalo.
Do kastrólu přidáme nepropláchnutou rýži a necháme ještě trochu zasmahnout. Potom tam frkneme skleničku vína a necháme zčásti vypařit, zčásti vsáknout.

Nyní nastává poněkud zdlouhavá a únavná práce. K ruce si přichystáme horký vývar a po žufánkách přilíváme vždy ve chvíli, kdy se dřívě přidaná tekutina již vsákla. Samozřejmě nesmíme zapomenou neustále míchat, aby nám na dne nevznikla nějaká nedobrá připálenina. Tento akt trvá zhruba 20 minut. Je dobré průběžne kontrolovat ochutnáváním stadium uvařenosti rýže. Ve chvíli, kdy je měkká, máme hotovo.

Tedy pardon, ještě ne. Musíme přidat sýr. Ten by se dle originálního receptu měl přimíchat do ještě horké rýžové kaše (odpusťte mi ten barbarský výraz...ale ono to tak fakt je! :-)). Já jsem si ho (z důvodu efektu jako v pohádce hrnečku vař a menšího množství sýra) nasypala až na talíři a taky to bylo moc dobrého.
Co se typu sýra týče, doporučují se takové ty parmazánové typy. Z českých napodobenin by byl optimální zástupce Gran Moravia. Plácla jsem se přes kapsu a koupila vynikající pecorino romano bronze z brněnského lahůdkářství Guspe... a nemělo to chybu!

Dodatek po nějaké době: Vyzkoušela jsme risotto s hráškem a výše zmiňovaným sýrem Gran Moravia... No, houbové je teda lepší, ale tak zase čerstvý hrášek od babičky :-)

Jarní pohybování a opozdilost podnikatelů

Jedna z prvních opravdu přenádherných a opravdu jarních letošních nedělí mě a mamku (a samozřejmě naši Terinku) vybičovala k troše toho pohybu na čerstvém vzduchu. Trasa byla jednoduchá - "držme se řeky".

Šly jsme tedy po (a teď jakém? Bereme-li to po směru toku, pak tedy po levém) břehu Dyje od Břeclavi, přešly jsme po Ladenském mostě a skončily u Janohradu. Brachu přes 1,5 hodiny ostré chůze a asi 8 km cesty.

Po cestě jsme viděly černohnědou kozu se třema bílýma kozlátkama (seřazenýma podle velikosti) a stádo koňů... Tedy koňů:
"Jééé, koníci!"
"A kolik a jací pěkní!"
"A tam je kráva!"
"Nedělej si ze mě blázny, to jsou koně."
"Já to vidím, jak to má rohy."
"To jsou uši."
"A taky to má vemeno."
"Ajo... No však to je jasné, že to je kráva!"

Prostě se do stáda koní přimotaly asi tři krávy a nám dvěma krátkozrakým to chvilu docvakávalo :-)).

K Janohradu jsme s jazykem na vestě (tedy pejsek ho spíš už tahal po zemi :-)) došly a s vidinou chlazené kofoly si to zamířily ke stánku... Ale ejhle. Zatímco snad stovka cyklistů sedla na kola a užívala si prvního vhodného a teplého dne k příjemné vyjížďce, prozíraví provozovatelé stánku radši nikam nepospíchali. A tak zůstala jejich v sezóně tolik frekventovaná občerstvovna neproniknutelně zapečetěna a zazámkována. Doufám, že se aspoň chytnou za nos, když si uvědomí, kolik kšeftů jim uteklo.

Nicméně, když jsme posléze viděly, kolik lidí bylo v Lednici (na vybírání poplatků za parkování kupodivu nikdo nezaspal), byly jsme opravdu rády, že jsme si k procházce vybrali minimálně frekventovanou a klidnou trasu.

Coq au vin

Tak hned pro začátek se přiznám k veliké lži. Ačkoli má recept v titulku kohouta na víně, rozhodně nemůžu konečnou krmi s čistým svědomím takto označit. Dovolte citaci z knihy pana Poštulky: "Máte-li kohouta, je to ideální, ale můžete se spokojit i s kuřetem. Podmínkou ovšem je, že musí být živé. Potřebujete totiž čerstvou krev. Zachytíte ji a smícháte s trochou octa, uschováte v chladu. Potom kohouta oškubete, vykucháte a omyjete..."

Ha ha ha. Představa, jak nad dřezem zařezávám slepici... Ne ne ne.

A co z toho bylo??

• jedno chlazené kuře
• půl litru dobrého červeného vína (tatínkova Frankovka)
• pár kuliček pepře
• velká cibule
• takových...no řekněmě osm stroužků česneku :-) ať nežeru :-)
• sůl
• hladká mouka
• olej
• pár plátků slaniny
  
• citronová šťáva

Začnemě tak den až dva předem před očekávaným vařením. Kuře rozčtvrtíme, naňahňáme do vhodné nádoby s víkem (může být i kastról) a navrch naházíme celé oloupané stroužky česneku, na velké kusy nakrájenou cibuli a kuličky pepře. No taky je můžeme tak trochu naňahňat mezi kusy masa :-). Nakonec zajileme vínečkem. Optimálně by mělo být maso úplně ponořené. Jestli náhodou není, tak přilijte ještě víno. Nebudeme na sobě šetřit.
Nádobu přiklopíme a nejmíň 24 hodin ji zapomeneme v ledničce.

Tak, potřebný čas uplynul, můžeme se nakouknout, co se nám z toho vyvrbilo. Ušetřím vás leknutí - buďte připraveni na to, že víno dostane mléčně zakalenou barvu a maso bude fialově flekaté. Nebojte se! Kousky masa vyndejte a oválejte v hladké mouce (tuto etapu jsem zkrátila na zasypání masa moukou... Nějak se mi nechtělo s tím patlat:-). Rozpalte olej, osmažte na kousky nakrájenou slaninu, maso a naházejte do něj na kousky nakrájené kousky česneku a cibule z láku. Když už se nám kastrólový mišmaš začně připalovat, je čas vše zalít vínem, ve kterém bylo maso naložené. Dolijeme vodou tak aby ani kousíček masa nepřečníval, a vhodíme jednu kostku masoxu (v případě, že máte po ruce náhodou opravdický vývar, dolijte tím a na masox a podobné chemické glutamátové bakoše se vykašlite). Přiklopíme pokličkou a tak hodinku zvolna vaříme.

Nastává poslední fáze přípravy. Odkryjeme pokličku, zvýšíme teplotu a necháme omáčku trochu vyvařit - tedy zredukovat. Ve finále zahustíme trochou mouky rozmíchané ve vodě, dochutíme citronovou šťávou a solí.
No a co? No a je to. A je to (sama jsem byla mooooc překvapená) setsakramentsky dobré.

Kotletka ospalého odpoledne

Při návratu z vídeňské výstavy Arcimbolda mě kupodivu jeho ovocné, hroznové, cuketkové, rybí a ptačí hlavy neinspirovaly k pečené zelenině (k jaké taky? počkáme si do léta na domácí :-)), ale naopak se mi začalo rýsovat něco jako masové ragú (které jsem mmch nikdy nedělala :-). A pak jsem si řekla - vem to čert, buďto budou mít v našem otřesném maloměstském řeznictví solidní flákanec, nebo si dám těstovinový salát!

Bať bať, zaujal mě kousek krásné libovoučké kotletky... Ještě jsem k ní koupila sladkou smetanu v kelímku a hurá na věc!
Pro jednu osobu budeme potřebovat:

• jednu pěknou vepřovou kotletku
• necelou deci smetany (12% tuku)
• malou cibulku
• sůl
• sladkou mletou papriku
• čertvě mletý pepř olej
• čerstvý lístek libečku
• větší bramboru
• trošku pažitky pro barvu na ozdobu

Bramboru si oloupeme a nakrájíme na větší kostky. Dáme vařit do osolené vody (však to všichni znáte).
Na pánvičce necháme rozpálit olej, mezitím naklepeme kotletku, osolíme ji, opaprikujeme a opepřujeme. Necháme prudce osmažit z jedné strany, potom otočíme a po chvíli ztlumíme plotýnku (nebo plamínek :-)). K masíčku přihodíme na kolečka nakrájenou cibulku a necháme opéct. Až se nám bude zdát tak akorát, podlijeme smetanou a přidáme lístky libečku. Můžeme ještě dosolit a dopepřit. Masíčko už jsem neotáčela - tak mu z vrchní strany zůstal opečený charakter, kdežto zespodu bylo spíš podušené.
Uvařené brambůrky vyklopíme na talíř a zalijeme je cibulkovo-smetanovám sosem a posypeme pažitkou; vedle pak frkneme masíčko. A pak už jen slastně papáme... Hlavně nesmíte přemýšlet nad obsahem kalorií a tuku, koneckonců zvláště v TOMTO počasí (jaro, kde jsi zaspalo???) je třeba řádně doplňovat energii.

Velikonoční mainstream

Asi bych si na to sama ani nevzpomněla, ale okrajová poznámka mojí mamky, že bude Zelený čtvrtek a tak si udělá špenát, mě vybičovala k podobnému činu.

Na výběr byly těstovinky zapečené se špenátem nebo špenátová pizza. Přítel se rozhodl pro pizzu, a tak jsme ve vražedný čas 19.45 vešli do jedné brněnské Billy, která zavírala v osm :-)) Koupili jsme patnáct deka slaninky a vrhli se k mrazícím boxům pro předpřipravený korpus a namixované zelené lístky. Ovšem zrada - v místech, kde bysme je očekávali, se bělel prázdný mražák!

A mě napadla otázka - jaktože naše tak silně ateistické obyvatelstvo dodržuje prapodivné zvyky (pomineme-li Vánoce a velikonoční zajochy, kteří na nás vyjuknou hned po andělíčkách ze všech výloh :-)), jako udělat si povinně jeden den v roce zelené jídlo?

Ano, i já jsem nevěřící zelenožroutské stádo...

Náhodou odposlechnutý rozhovor dvou paní v šalině druhý den ráno mě přesvědčil, že jsem nebyla jediná, kdo špenátek už nesehnal... Naštěstí to nedopadlo tak tragicky jak to bývalo u mého dětského idolu :-)


Pizza nakonec byla. Zmražený korpus pomazaný zbytkem česnekové pomazánky, plátky rajčat, trocha kečupu, slaninka. Na jedné pizze pak byla mozzarela, na druhé skrojek pepřového hermelínu. VYNIKAJÍCÍ.

Úplně jiný ocet

UMEOCET. Uznávám, trošku divný název, a když vám řeknu, že toto ochucovadlo se hojně využívá v makrobiotické výživě, bude se vám zdát ještě divnější.

Jenže, tato červenofialová chutná tekutina podle informací přímo na obalu je "vhodnou náhradou za ocet. Použití do salátů, k ochucení pokrmů (polévek, omáček apod.)". Osobně do salát používám pouze umeocet a někdy i citronovou šťávu. Jeho chuť sice není tak výrazně kyselá, jako u "bzenečáku", ale právě to se mi na něm tolik líbí.

Za 300ml octa jsem zaplatila 48,- Kč.

Pozor, budete-li ho používat, dbejte na to, že je velmi, velmi slaný! Na velkou mísu ho naprosto postačí použít dvě lžíce a v žádné případě už nepřidávejte žádnou sůl!





Další zajímavé věci:švestičky umeboshi a další dobrůtky.

Rychlozelňačka

• 2 mrkve
• 2 brambory
• půlkilový balíček kysaného zelí
• cibule
• klobáska
• kostka masoxu
• asi lžička drceného kmínu
• olej
• sůl

Cibuli nakrájíme na jemné půlkolečka a spolu s na kolečky nakrájenou mrkvičkou a klobáskou (využila jsem zbytky) osmahneme na oleji. Přidáme brambory pokrájené na kostičky - čím menší, tím rychleji bude zelňačka hotová! Zalejeme horkou vodou, přisypeme kmín a sušenou petrželku, vhodíme kostku masoxu. V okamžiku, kdy budou brambory uvařené (kdesi jsem četla, že se brambory neuvaří spolu se zelím - za pravdivost tvrzení neručím), přidáme kysané zelí i se šťávou (vzhledem k velikosti mého hrnce jsem nepoužila celé půlkilo). Po přidání zelíčka necháme vařit jen asi pět minutek - zelí zůstane krásně křupavé, tak to mám nejradši. Podle chuti si můžeme přisolit. Papáme buď jen tak, nebo pro větší efekt zasycení s čerstvým chlebem.