Předvánoční podívání

I letos jsem pekla perníčky, dokonce jsem se dokopala i k nazdobení aspoň pár z nich... 

---

Kvízová otázka: poznáváte ho? :-))

Přeju všem čtenářům, kuchtíkům i jedlíkům, co nejkrásnější a nejpohodovější Vánoce!

Houbový gulášek

---

Aneb vzpomínka na léto... Šlo to opravdu rychle, a chtělo to jen:

• houby (z mrazáku, před zamražením osmahnuté)
• dobré domácí brambůrky
• jednu cibuli
• kousek slaninky na chuť
• dvě lžičky mouky
• trošku sádla na zasmažení
• a samozřejmě koření: sladkou papriku, kmín mletý i celý, sušenou majoránku, špetku cayenského pepře a sůl

Nakrájenou cibulku a slaninku jsem zasmahla na sádle, přidala rozmražené houby, zasypala moukou a paprikou, zamíchala a podlila vodou. Brambůrky nakrájené na kostičky a koření přibyly do hrnce vzápětí. A pak už jen stačilo povařit do změknutí hlíz:-)

Sypání petrželkou nutné není, ale vzhledem k tomu, že babička oškubala zelené zbytky na zahrádce, nedalo mi ji nepřidat.

Nevařím, nejím, nebloguju...

Pouze poslední tvrzení je pravdivé. Ba naopak - jím ostošest, vařím - no, ne tolik, co jím:-)) Ale na blog mi nějak čas nezbývá. A protože se zkouškové blíží tak rychle, až se mi svírá... řekněme srdce, v nejbližší době to asi nebude o moc lepší.

---

Nicméně, abych aspoň vypíchla pár dobrůtek, které jsem s nadšením sbodla nejen já, ale i mé početné a hladové příbuzentsvo. 

Nejdřív hovězí na pivě dušené. Inspirace u Cuketky. Pšeničné nebylo, nahradilo ho též výborné 24° černé náchodské. Podáváno s vařenýma brambůrkama rodinným stěhovacím pomocníkům. (Já: "Tady máte žufánek, ať si naberete tu omáčku." K. (nesměle): "No a můžeme aj to maso...?")

Uzené pečené v křenové zálivce; houbová omáčka s hrnečkovými knedlíky - vše podle Šárčiny kuchařky. Můj milý (ač byl nucen s přípravou vypomáhat) pochrochtával, že bych mu tak dobře měla vařit častěji.

Premiéra taženého štrůdlu podle mojí babičky. No - dalo se, ačkoliv s ním neumím tak zdatně točit (jestli jste někdy viděli mistra pizzaře, jak točí na rukou pizzu - tak moje šikovná babička točí těsto na štrůdl). Až to vymakám (na druhý pokus, hehe), poskytnu obrázkový návod. Zatím pouze foto mého neumělého prvovýtvoru:

A ke zbytku boloňské omáčky jsem poprvé "riskla" polentu. Ono s těma těstovinama je to taky na pytel, když se jí furt dokola (a co si budeme povídat, i když klasické studentské jídlo špagety se sýrem a kečupem povyšuju kupovaným pestem a parmazánem, je to stále jen znc - znouzecnost). Vzhledem k "úžasné fotogeničnosti" též s obrazovou dokumentací:

To zelenisko nahoře je pěkně prosím dobromysl z babiččiné zahrádky. To, co není vidět, je parmiggiano regiano:-) 

Jo a taky jsem poprvé dělala qiuche, vzhledem k nehorázným cenám másla (né jakožemásla vyrobeného čerta ďábla v EU) s těstem ze sádla, což, pokud se na výsledku projevilo, tak jen pozitivně. Kromě menšího intermezza, způsobeného postrachem mého nového bytu - kocourkem Zikmundkem, který kromě toho, že s oblibou v nestřežených okamžicích vytahuje šunku z nákupní tašky a žere uzené z talíře, rád též shazuje formu s koláčem z kuchyňského stolu na zem... se zadařilo. 

PS: recept na pečeného kocoura příště:-))

Bramborový salát

---

Dnes jsem jakoby mimoděk při rychlonákupu pečiva na zítra přihodila do košíku i jednu majonézu Poličanku, aniž bych s ní měla konkrétní záměr. Ten se vystříbřil až po návratu domů, kdy jsem ve špajzu přerovnávala své předválečné zásoby, včetně babiččiných domácích raných brambor. A tak jsem si vzpomněla, že mám moc ráda bramborový salát a že jsem ho hooooodně dlouho nedělala a že mi stojí za to, abych si ho na zítřejší školní den nachystala.

• 4 brambory
• 2 mrkve
• 1 petržel
• (kousek celeru, který mi v lednici chyběl, ale jinak bych ho samozřejmě též použila)
• nakládané okurky
• kousek pórku (nebo mladé a v nejhorším i staré cibule:-)
• ostrá francouzská hořčice
• malá konzerva hrášku
• malá konzerva kukuřice
• 3 menší vajíčka (slepičky jsou ještě mladé a větší nenesou)
• majonéza
• vinný ocet
• pepř
• sůl

Nejdřív jsem frkla brambory i se slupkou do hrnce a vařila hezky doměkka (přibližně půl hodiny). Mezitím jsem si očištěnou kořenovou zeleninu nakrájela na menší kostičky a v jiném hrnci zalila vodou jen natolik, aby byly jen mírně utopené. Posolila jsem a vařila asi deset minut, aby zelenina byla na skus. Vajíčka jsem uvařila natvrdo (kdesi jsem se dočetla, že aby se lépe loupaly, je dobré je po uvaření naťuknout a nechat stát ve studené vodě, která pronikne pod skořápku... no, docela to funguje).

Do velké mísy jsem nakrájela na velmi drobná půlkolečka pórek, na malé kostičky okurky a přihodila jsem i pár koleček mrkve zavařené spolu s nimi. Přišla k tomu celá konzerva hrášku a půlka té kukuřičné. Troška soli a pepře.

Zchladlé brambory jsem oloupala, nakrájela na kostičky a přihodila do mísy. Pak jsem vzala ještě horkou kořenovou zeleninu i s vodou, ve které se vařila (nesmí jí být samozřejmě příliš) a zalila tím brambory. Po chvilce míchání se vývarem hezky nasákly. Přišla chvíle dolít ještě trochu láku ze zavařených okurek. Brambory nezklamaly a dychtivě vypily i tuto kyselou tekutinu. Pak tedy přišel čas vmíchat majonézu. Nebylo jí třeba moc (zbylo mi více jak půlka 100gramového pytlíku). Rozmíchala jsem spolu asi se dvěma lžičkama ostré hořčice a zastříkla vinným octem.

Najemno pokrájené vajíčko jsem zamíchala až nakonec, abych zachovala aspoň zdání jeho kompaktnosti:-)

Salátek bude samozřejmě nejlepší až po odležení, ale neodolala jsem a dala si trochu hned po dodělání a už tak to bylo moc dobré. Jím samotné. Na co maso...

Odlehčené risotto

Už si ani nepamatuju, kdy jsem tuto dobrůtku dělala poprvé, každopádně se stala mým oblíbeným jídlem. Kromě nutné cirka půlhodinky míchání u plotny se totiž jedná o baštu velmi chutnou, nenáročnou a rozmanitou. Postup přípravy jsem zde již popsala dříve.

---

Začátkem léta jsem měla po ruce čerstvé mladé cuketky, svazek bazalky a potřebovala jsem se zbavit zbytku sušených rajčat - ne naložených v oleji, ale pytlíkových:-)

Kombinace to byla vpravdě geniální. Tím geniálnější, že babička strávila předtím pár dnů v Římě. A předtím se vyptávala, co mi má teda dovézt. Můj požadavek zněl jasně - "parmiggiano regiano" a "pecorino". Babička věru netroškařila a dovezla sýrů snad přes kilo. Takže to, co vidíte nastrouhané nahoře (a nevidíte zamíchané v risottku) je pravý a nefalšovaný italský parmazán. Jupí!

Neváhejte a udělejte si tuto italskou dobrotu taky. Na rýži se dá šetřit (já používám pouze obyč kulatozrnnou a zatím si nikdo nestěžoval), ale dobrý hovězí vývar a kvalitní sýr vše posune do úrovně božské many. A přitom je to lehké jak facka, ne?

Letní hedvábné brambůrky

Venku už to bohužel na léto nevypadá, kalendářně prý ale stále trvá... Tímto receptem se vrátím do jeho samých počátků, kdy jsem ve zkouškovém období našla čas vařit a dokonce i fotit, ale na umístění receptu na blog síly nezbylo.

---

Když jsem přemýšlela, jak tento recept nazvat, vzpomněla jsem si na úžasnou chuť jídla vytvořenou jedinou, vcelku obyčejnou surovinou a napadlo mě ono slůvko "hedvábné". Zapečená zelenina je sázka na jistotu a s kapkou smetany povyšuje na vyšší level (bohužel i kaloricky:-)). Věřím, že ani masožrouti se ve své porci nebudou vrtat v marné snaze najít kousek masa!

Co si připravíme:

• nové brambory - bez nich by to opravdu nebylo ono:-)
• libovolnou zeleninu - nejlépe co uloupíte na zahrádce nebo na trhu
• hromadu oblíbených bylinek (bazalka, dobromysl, tymián, rozmarýn, libeček)
• olivový olej
• sůl
  
• a třešničku na dortu - 31% smetanu

Brambůrky pěkně omyjeme, odrhneme kartáčkem, odkrojíme všechna nepěkná místa a nakrájíme na silnější plátky. Připravíme si bylinkový olej - pro vlastníky třecí misky (o jejíž koupi už sakra dlouho boužel pouze přemýšlím) doporučuju zelenisko pěkně rozetřít s troškou soli právě v ní, já si zatím vystačila s ostrým nožem a vše jsem nadrobno nasekala. Zeleninu omyjeme a nakrájíme na větší kusy. V mojem pekáčku se objevily cukety (předem vypocené), mrkev, rajčata, cibule, česnek, paprika a zbytek kukuřice z konzervy.

Původně jsem si říkala, že z toho udělám úhledné vrstvičky, ale v průběhu pečení jsem se přesvědčila o nesmyslnosti tohoto počínání. Postačí tedy, když zeleninu do pekáče nějak tak poházíte. Pokapejte olejem s bylinkama a nakonec polijte smetanou (ale žádné plavání, na můj pekáč postačila asi půlka kelímku). Se solením to prosím nepřehánějte - beztak to není zdravé:-) Pekla jsem asi na 180°C tuším něco přes hodinu. Tady se hodí podotknout, že méně NENÍ více. Ve chvíli, kdy se vrchní vrstva připékala, pořádně jsem promíchala - zelenina se krásně obalila pečením zhoustlou smetankou a chutě se parádně smísily. Nebojte se brambůrky pořádně vypéct (neplést se spálit!). Na chuti se to projeví jen a jen pozitivně.

Ač jsem zbaštila jen tak, dovedu si jako přílohu představit kousek francouzské bagety, kterou se na závěr vytře všechna báječná zelenino-smetanovo-bylinková vypečená omáčka.

Kterak jsme letos houbařili

Situace: čím dál chladnější podvečer v horách. Šeří se. Po hodině bezcílného bloumání lesem jsou v plátěnce dvě holubinky a nějaký masák. Jinak houby sice rostou, ale jen ty nejedlé. Sklesle se ploužíme lesní cestou na chatu a jen ze zvyku občas hodíme očko do břehu, ve kterém se už ovšem nedá v sílící tmě nic rozpoznat. K. náhle skočí do břehu, chvilku cosi šmrdolí a vítězoslavně se zvedá s pravákem v ruce. Nechápavě kulíme oči. "Jak tam můžeš něco vidět?" ptáme se, jakoby by spáchal bůhvíjaký hřích. Odpověď se nedovíme, ale k praváku obdobným způsobem ještě přibývá pár bratříčků. S ukřivděným pocitem, že nebýt těch dioptrií, byly bychom něco snad také našly, s mamkou rozebíráme nespravedlnosti světa.

---

S oblibou prohlašuji, že rozumnou houbu najdu pouze v případě, když v lese zakopnu a hubou dopadnu přímo do ní, ale letos by snad hříbky musel najít i slepý. Rostly jak blbé - stačilo projít poměrně frekventovanou lesní asfaltovou silnici a trochu nakukovat bokem do lesa a košík se hned začínal plnit a ne ledasčím, ale nefalšovanými PRAVÁKY. Nemusím asi příliš vysvětlovat, co jsme celý týden dovolené převážně jedli - např:

Jediný, koho naše šílenství nechávalo v klidu, byl tradičně náš pes. Užíval si hopkání po lese a vrcholně nás dovedl vytočit ve chvíli, kdy jsme podřepli k obzvláště vyvedeným exemplářům a on, celý rozradostněný, že smečka odpočívá, přikolíbal se mezi nás hňápaje po houbách, divže si na ně nelehl. Můj dávný nápad, že když se nám psisko nezadařilo vycvičit pro hledání hub doposavad (a s tím starým psem to známe), bylo by vhodnější pro tyto účely dle vzoru Francouzů raději pořídit čuníka, se opět setkal s nepochopením ve strachu, že pro pár hříbků bychom po zbytek roku žili jako rodinka v povídce Jak jsme chovali užitečné zvíře od Šimka a Grossmana.

Ale letos houby skákaly do košíku takřka samy. Ovšem až na poslední den, kdy už nerostla ani prašivka. No však co - pojedli jsme jich dost, pár i nasušili a dva mizerné balíčky čekají v mražáku - buď pod maso, nebo na guláš. A toto se nám pěkně prosím zadařilo až sedmý rok, co do Jeseníků jezdíme - stále na stejné místo...

A teď malá houbová přehlídka - jedlých i "jen" pohledných:

O co větší nezájem náš pes projevuje o praváky...

... o to více zbystří zjistíce, že si ho někdo fotí - to je potřeba zaujmout důstojnou pózu:-))

Španělsko! - nejlepší podnik

Abych nedala falešný podnět ke kritice, samozřejmě mám na mysli nejlepší námi navštívený podnik, nikoli nejlepší podnik v celém Španělsku:-)

Příjemná hospůdka Lizzaran leží mírně zastrčená v malé uličce Calle de Gómez de Mora v samém centru Madridu, blízko Plaza Major.

---

V restauraci o kousek vedle jsme byli na paelle a pak nás zaujala cedule "Sangría de sidre - 7 €". A to se vyplatí! Sedli jsme si ke stolku postavenému na ulici a objednali si. Čísník se nám snažil cosi vysvětlit, vzhledem k jeho neznalosti angličtiny a naší neznalosti španělštiny to šlo ztuha (a nebyl to jediný případ:-). Nakonec jsem pochopila, že akční sangría s označením "de sidre" bude asi z cideru :-)) (milá a naprosto neplánovaná náhoda, po návratu jsem si přečetla Cuketkův report o tomto nápoji). I když jsme odkývali, že tu "de sidre" chceme, milý čísník nám donesl nám donesl ve skleničkách s ledem na porovnání klasickou sangríu z červeného vína a ciderovou. Tímto milým a překvapivým gestem si mě získali. Po ochutnávce jsme si potvrdili volbu.

Ciderová sangría je světle žlutá, s plátky citrónu a pomeranče a v madridském klimatu napěchovaná nezbytným ledem. V její chuti jsem zřetelně cítila sladký medovinový podtón, velmi jemné kyselinky a perlení. Rozhodně mnohem víc osvěží než červenovinná klasika - je to spíš taková limonádka (obsah alkoholu si netroufám odhadnout, ale vzhledem k % v cideru to bude opravdu minimum).

Protože jsem měla ještě hlad a podnik je označován jak tapas bar, optali jsme se na ně a prý že si můžeme vybrat vevnitř. Ó jé! To bylo něco pro mě. Na barovém pultu seřazeny chladící boxy s plexisklovými kryty plné těch nejlepších dobrot. Na boxech navíc ještě talířky s teplými tapas přímo z kuchyně. Všechny za jednotnou velmi příjemnou cenu 1,5 €!

A teď se kaji, protože jsem to nenafotila... ne, nemám ani jedinou "tapas fotku". Poprvé jsem na to nějak nemyslela a podruhé zapomněla foťák na pokoji. Bude tedy muset stačit slovní popis a jen doufám, že i ten vás naláká k návštěvě podniku, kdybyste se čirou náhodou už v Madridu vyskytovali.

Zdejší tapas jsou plátky bagetky s různou oblohou, která je k pečivu připíchnuta silným párátkem. Neslouží ani tak k uchycení dobrot jako k počítání vámi zkonzumovaných kousků - necháte je na talíři a nakonec se podle nich naúčtuje celková projezená suma.

Moje první ochutnávka se skládala z pečené oloupané zelené papriky naplněné krabí pomazánkou. Tím myslím opravdu menší celou papriku, né nějaký trapný ukrojený plátek:-)

Při další návštěve v předvečer odletu už byla cedule "sangría de sidre" přepsaná na 9 €, ale i to byla slušná cena. Tentokrát jsme se šli vyloženě navečeřet.

Nejdříve jsme si objednali klasické jídlo - naše vepřové ve smetanové omáčce bylo úžasně jemné, co mě ale docela mrzí, že skoro ke všem jídlům na objednávku jsou přílohou jen hranolky a chléb (nejen v této hospodě - ne že bych hranolky nejedla, jen mi to přijde jako degradace jinak dobrého jídla...). Pak jsme ochutnali jsme tapas s teplou kroketou (zřejmě čerstvě usmažená), se zeleným chřestem zabaleným v šunce, s úhořem a s kozím sýrem, na kterém byla červená sladká marmeláda (druh jsem nevyluštila) a vlašský ořech. Všechny byly naprosto skvělé, čerstvé, chutné... A výběr byl opravdu obrovský (odhadem 20 druhů a to ještě z kuchyně putovaly nové várky).

Můj verdikt tedy je, že pokud chcete ochutnat vynikající tapas za dobrou cenu v příjemném prostředí s milou obsluhou (ani to není ve Španělsku norma), Lizzaran je pro tento účel jako dělaný. Už jen kvůli těm tapas bych si hned do Madridu zalítla znovu:-)

Španělsko! - fotoreport

Naše dovolená trvala dva týdny, projeli jsme Španělsko od Madridu k Gibraltaru a zpět a pojedli dobře i hůře...  Na obědy jsme nechodili každý den, protože v supermarketech je nabídka tolika dobrot, až mi oči přecházely! Živi jsme tedy byli převážně bagetami (většinou do 0,50 €), sýry (ovčí a kozí za 10 € kilo, často vyráběný ze směsi kravského, ovčího a kozího mléka - ve složení vaca, ovejuna y cabra), jamónem (nejvíc mi chutnal balený curado za 1 € asi 80 gramů), vynikajícícm gazpachem v tetrapaku (kolem 3 € za litr), olivami, paštikami, chorizem... Z cen jste asi pochopili, že i pro průměrně vydělávající středoevropana nejsou závratné, nakupujete-li rozumně v supermarketech, zvláště ve srovnání s kvalitou a původností potravin.

---

Co se týče jídel v restauracích, je to samozřejmě nákladnější, ale s tím člověk na dovolené už tak nějak počítá. Nejvýhodněji se jeví "menu del día", v ceně okolo 10 € (dá se ale najít i za 8 €), které zahrnuje dva teplé chody, dezert a pití. Není to sice bůhvíjaký luxus, ale jídlo je vždy chutné a věřte, že dojíst všechny chody vám dá pořádnou práci.

K fotoreportu chci podotknout, že není nafoceno úplně vše, co jsme jedli (někdy jsem zapomněla foťák, někdy jsem ho zapomněla ve žravém opojení vytáhnout) a pokud jsem něco náhodou vyfotila, kvalitou bych se radši nechlubila (omlouvají to trochu bojové podmínky, kdy už všichni šilhali hlady a o nějakém focení nechtěli ani slyšet).

MADRID

První den jsme povečeřeli v Bodeguilla Los Rotos, Calle de las Huertas.

Gazpacho hebké, jemné, servírované zvlášť s nadrobno nakrájenou zeleninou.

Dále jsme ochutnali tortilly, což je ve španělském podání omeleta z brambor. Ačkoli nevypadají moc vábně, chuťově byly všechny skvělé - houbičky chutnaly hrozně zvláštně a vůbec si netroufám odhadnout odrůdu... ééé, druh:-), sýr udělal hezky blemcavou omáčku (v dobrém slova smyslu) a úhoř byl krásně jemný. Shora tedy houbová, sýrová a s úhořem.

V Calle de Barcelona jsme ochutnali tapas, které v jejich podání byly velkým plátkem opečeného bílého chleba s různou oblohou, cena od 2 (bílý sýr) do 4,5 € (to je ta s biftečkem). Názvy (poměrně složité) si už bohužel nepamatuju, ale vím, že biftečkovou jsem měla já a že bagetka byla pomazaná čímsi rajčatovým a moc dobrým

a že měkký sýr na M.-ově bagetce byl nádherně jemný...

A protože jsem měla svátek, vydupala jsem si croquetas neboli krokety (jak překvapivé). Přes vyšší cenu (ve finále snad 9 €, ale to jsme zjistili až při placení...) jsem nelitovala. Náplň jsem identifikovala jako směs mletého rybího masa, sýra a snad bramborové kaše...? Bylo to moc dobré a velmi syté.

Když už jsme u toho, dostat z číšníků jídelní lístek se ještě dá (ale je to "la carte", "menu" je pro ně denní obědová nabídku - "menu del día"), ale nápojový lístek, to snad v některých restauracích ani neexistuje. Tak jsme třeba vypili džbánek sangrie za 14 €...

Dále jsme v jedné restauraci (El Madroňo, Calle de Latoneros) ochutnali paellu, což je sice věc dobrá, ale závislost jsem si na ní nevytvořila (narozdíl od tetrapakového gazpacha, muhehe). Rýže plavala v úžasném sosíku vypečeného z masa a zeleniny, dochucení akorát, jen s těma mořskýma plodama se moc nepředali.

Kdo neměl rád mořské potvory, objednal si kuřecí...

Dojem poněkud zhatilo, že v milé hospůdce na romantickém toledském náměstí jsme dostali paellu stejné chuti i vzhledu. Potvrdilo to naši domněnku, že je připravovaná z polotovaru, což mě osobně poněkud zklamalo (Pohlreich by viděl, že nejen čeští restauratéři holdují tomuto nešvaru). Na druhou stranu jsme si pochutnali a pachuť glutamanu mi na jazyku neulpěla (a jsem na to poměrně citlivá), takže to byl zřejmě jeden z kvalitnějších prefabrikátů :-D

Další "putyka", kterou jsme v Madridu oblažovali naší přítomností, se mi zamlouvala natolik, že jí věnuji samostatný článek.

GRANADA

Granadská Alhambra a hlavně její zahrady byly snad to nejkrásnější, co jsem za celý pobyt viděla (a viděla jsem toho hodně a sama se divím, že to můžu takhle jednoduše říct). Snad to bylo tou pohádkovou arabskou atmosférou paláce a snad celkovým geniem loci, který byl podporován již zmíněnou mimořádností zahrad... ach. Opravdu jsem si připadala jak v jiném světě (a nenarušovaly to ani davy turistů).

Po takovém výkonu nezbylo než zajít na dobrý obídek.

Tortilla espaňola by mi vystačila na dostatečné zasycení, takže jsem se slušně napráskla už na začátku. Chuťově byla trochu mdlá - opravdu jen brambory a vejce, ale zase ji parádně doplňovaly výrazné houby.

Zato sopa del marisco stála za to - v širokém slova smyslu:-) Náramně mě zajímalo, jak taková španělská bouillabaise vypadá a chutná. Když ji číšník donesl, kulili jsme oči, protože se tvářila naprosto kouzelně!

Tentokrát se nešetřilo ani krevetami, ani mušlemi... Byla výborná! Bohužel, noční následky už tak kouzelné nebyly. Naštěstí to spravilo pár tabletek Imodia, ale chuť na mořské plody mě přešla na zbytek dovolené.

Pollo aj ajillo jsem si představovala jako s nějakou dobrou omáčkou dušené kuře, ale dostala jsem pečené až přepečené. Česnek jsem v něm necítila. Ale lepší jak drátem do oka, že:-)

Dušené maso estofado i kuličky v rajčatové omáčce albondigas nás nepřekvapily, ale jednalo se o kvalitní a chutné jídlo.

Jako dezert jsme si mohli vybrat mléčnou rýži nebo meloun, ale jelikož oboje se dobře dosažitelné i v domovině, nefotila jsem:-))

GIBRALTAR

Moje poprvé ve Velké Británii. Počasí též odpovídalo - zatímco sousední Alicante sálalo jak peklo, gibraltarská skála byla ponořena v mlze a teplota na opičí vyhlídce podporovaná fičákem nepřesahovala 18°C.

A tak jsem v tomhle autentickém britském bistru...

... poprvé pojedla i tradiční fish & chips. Nenechte se ale mýlit, tato proslavená dobrota má původ v Cádizu - kde jsme též byli, ale neochutnali :-)

KEMP

Jediné jídlo, které jsme si s M. uvařili, nepatří pravda ke kulinárním zázrakům, ale v bojových podmínkách kempu u Cádizu (Conil de la Frontera) mě natolik překvapilo výslednou dobrou chutí, že si dovoluju vložit obrázek. Bašta se skládala z kuřecích prsou (dušených ve vlastní šťávě vzhledem k absenci oleje), zalitých kupovanou boloňskou omáčkou s mikroskopickým množstvím masa, vylepšenou zelenými olivami a vše podáváné se sýrovými tortellinami.

MÉRIDA

Poobědvali jsme v hlavním městě kraje Extremadura a proto předkrm migas (bílý chleba osmažený s klobásou a paprikou) i hlavní chod estofado (dušené maso) byly na extremeňský způsob.

Paella del marisco chutnala také výborně, i když rýže byla trošku sušší.

A jako dezert flan neboli pudink - zblajzla jsem jak malinu (už jsem to sladké taky potřebovala:-).

ZASE MADRID... NAPOSLEDY

Ráno den v odletu jsme si přivstali, protože jsem nemohla dopustit, abych neochutnala typickou španělskou snídani churros con chocolat. Hned vedle našeho hotýlku na náměstí Plaza de Jacinto Benavente byl specializovaný podnik - Maestro Churrero. Snídanička vyšla asi na 5 €, ale stála za to. Churros samy o sobě žádnou chuť nemají, ale namočené do čokolády jsou akorát. Čokoláda mi chutnala moc, hustá, sladká, ale ne přeslazená, konzistenčně spíš připomínala pudink než typ rozpuštěné čokolády, jakou mají např. v Minachu. Mňamky, dala bych si hned zas...

A tímto končím vyčerpávající report, čtyři večery sepisovaný :-)) Snad si někdo ze čtenářů vezme inspiraci na příjemnou dovolenou.